Svatý Tarzicius

Svatý Tarsicius byl římský chlapec a akolyta, který žil ve 3. století. Zemřel jako mučedník za pronásledování křesťanů, utýrán pohanským davem, před nímž bránil Eucharistii. Je patronem ministrantů, dělníků a přistupujících k prvnímu svatému přijímání. Katolická církev si připomíná jeho památku 15. srpna.

Tarsicius byl Říman, malý chlapec, který žil v době pronásledování prvotní církve. Když byla zajata jedna skupina křesťanů, kněží řešili, jak jim před smrtí donést alespoň sv. přijímání. Bylo jim jasné, že dospělé, kteří by se chovali podezřele, by vojáci prohledávali. Tarsícius, kterému v té době bylo asi 12 let, se nabídl, že svaté přijímání vězněným donese, vycházel z předpokladu, že malý chlapec nebude tak nápadný. Tak opravdu dostal pouzdro s Eucharistií (tzv. "bursu") a pověsil si jí na krk pod oblečení.

Cestou jej zastavila skupinka vrstevníků, se kterými se znal, ale křesťané to nebyli. Zvali ho, ať si s nimi jde hrát, ale on nechtěl. Chlapci viděli, že pod oblečením něco úzkostlivě skrývá, ihned došli k názoru že je to křesťan a začali ho bít. Seběhli se k tomu další lidé, kteří se k bití nebohého Tarsícia také přidali. Uviděl to římský voják, také tajný křesťan, lidi rozehnal, že prý chlapce předá k potrestání. Místo toho jej zanesl k sobě domů a ošetřoval ho. Tarsícius mu z posledních sil předal bursu a úkol donést sv. přijímání vězněným, poté z bursy obdržel sv. přijímání on sám z rukou vojáka a zemřel. Voják pak dokončil jeho úkol.

Svatí Konstantin (Cyril) a Metoděj 

Svatí Konstantin (Cyril) a Metoděj (označováni někdy jako Soluňští bratři, Apoštolové Slovanů či Slovanští věrozvěstové) byli bratři ze Soluně, kteří v rámci své misie na Velké Moravě prosadili staroslověnštinu jako bohoslužebný jazyk, pro který Konstantin vytvořil také písmo nazývané hlaholice. V roce 1981 je Jan Pavel II. prohlásil spolupatrony Evropy.[p 1] Jsou také hlavními patrony Moravy. V Česku se slaví svátek Cyrila a Metoděje 5. července.

Svatý Konstantin (zvaný Filozof) (řecky Κωνσταντίνος, Konstantinos) (827, Soluň - 14. února 869, Řím) byl mladší než Metoděj. Patřil k nejvýznamnějším učencům své doby, byl vynikajícím teologem, řečníkem a polyglotem. Působil jako profesor filosofie v Konstantinopoli a úspěšně vedl několik zahraničních nábožensko-politických misí a mnoho teologických disputací. Několik let žil v klášteře společně se svým bratrem. V tomto období začala jejich společná činnost. Mnichem se stal až krátce před svou smrtí v Římě, kde vstoupil do kláštera a přijal řeholní jméno Cyril (místo jména Konstantin) (řecky Κύριλλος, Kyrillos; latinsky Cyrillus), které se stalo v průběhu staletí známějším.

Svatý Metoděj (řecky Μεθόδιος, Methodios; latinsky Methodius) (813, Soluň - 6. dubna 885, Velkomoravská říše) byl starším bratrem Konstantina. V mládí pracoval jako byzantský státní úředník. Během společného pobytu v klášteře s Konstantinem se stal patrně jeho nejbližším spolupracovníkem, se kterým se pak účastnil zahraničních cest ve službách Byzance. Po Konstantinově smrti se ujal vedení velkomoravské misie a završil jejich společné dílo, které hájil až do své smrti. Jedním z jeho největších úspěchů bylo zřízení moravsko-panonské arcidiecéze, v niž se stal prvním arcibiskupem.

Celý středověk byli oba bratři považováni za biskupy, nyní nad jejich biskupskou hodností nepanuje shoda

Maxmilián Maria Kolbe 

Maxmilián Maria Kolbe (polsky Maksymilian Maria Kolbe, občanským jménem Rajmund Kolbe; 7. ledna 1894, Zduńska Wola, Polsko - 14. srpna 1941, Osvětim-Březinka, Polsko) byl polský římskokatolický kněz, minorita, filosof, teolog, misionář a mučedník.

Byl propagátorem používání moderních prostředků při pastoraci a evangelizaci, v klášteře Niepokalanów, který v Polsku založil a vedl, zřídil obrovské tiskařské závody, které produkovaly katolické časopisy (zejména Rytíř Neposkvrněné a Serafínská pochodeň), jakož i další tiskoviny. Založil též Rytířstvo Neposkvrněné, které mělo už za jeho života tisíce členů.

Za druhé světové války Kolbe v klášteře Niepokalanów zřídil tajné úkryty pro uprchlíky před nacismem, kterými prošlo postupně asi 2-3 tisíce lidí. Řeholníci i jinak pomáhali odboji, zejména jako poslové, kontaktní osoby a padělatelé dokladů.

V roce 1941 byl Kolbe zatčen a poslán do koncentračního tábora. Skončil v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau (Auschwitz I), kde zemřel, když nabídl svůj život výměnou za život otce rodiny Franciszka Gajowniczka, jednoho z deseti vězňů, kteří byli odsouzeni k smrti hladem za to, že z tábora předtím jeden vězeň utekl.

Dne 17. října 1971 jej papež Pavel VI. blahoslavil a 10. října 1982 jej Jan Pavel II. prohlásil za svatého. Též např. Starokatolická církev v České republice si ho nejpozději od října 2011 připomíná jako mučedníka.

Dominik Savio 

Dominik Savio, pocházel ze severu Itálie, z Piemontu, nedaleko od Turína. Jeho rodina byla spíše chudá, ale zato bohatá vírou, věřila upřímně, hluboce a intenzivně. Rodiče předali tuto víru i Dominikovi a ten ve dvanácti letech odešel k Donu Boskovi, aby mohl studovat u něj na Valdoccu. Don Bosco v něm rozpoznal čistou duši a chlapce skutečně oddaného Pánu, proto ho vzal mezi své chlapce.

Dominik pomáhal, kde mohl. Učil mladší chlapce, staral se o ně, když byli nemocní. Byl uctivý, pokorný, poslušný a vedle všech těchto ctností byl ještě velmi veselým chlapcem, který rozveseloval všechny ostatní. Také se hodně modlil a rozpoznal, jak je hřích špatný a snažil se chlapce od hříchu odvádět co nejdál, chtěl zachránit duše všech podle motta "Da mihi animas, coetta tolle". Choval velkou úctu k Panně Marii, potěšilo ho dogma o jejím neposkvrněném početí vydané Piem IX. Založil na Valdoccu Společnost Neposkvrněné, ze které později vyšlo několik pomocníků.

Chtěl se stát svatým, Donu Boskovi se se svým přáním několikrát svěřil a Don Bosco byl připraven mu na cestě ke svatosti pomoci. Žil tímto životem do svých patnácti let, kdy ale vážně onemocněl. Vrátil se domů do Mondonia, kde obklopen rodinou zemřel.

Jan Bosco 

Svatý Jan Bosco se narodil v roce 1815 v Itálii. Moc si přál být knězem, ale k tomu vedla dlouhá cesta. Když se jím konečně stal, začal pracovat jako farář ve městě Turíně. Na předměstí tohoto města byclo spoustu chudých chlapců, kteří neměli ani kde bydlet. Don Bosco, jak mu tady říkali, jim začal pomáhat, založil jim domovy mládeže, kde bydleli, a školy, aby se mohli učit. Ale protože chlapců bylo brzy opravdu hodně, potřeboval spolupracovníky. Proto Don Bosco založil kongregaci salesiánů (ta se jmenuje po sv. Františkovi Saleském, ten byl Janovým velkým vzorem). Chlapci měli Dona Bosca velmi rádi. Zemřel v roce 1888 a jeho rakev vyprovázely statisíce lidí.

A jedna zajímavost - Don Bosco patří mezi první světce, které můžeme vidět i na fotografii, a tak víme jak opravdu vypadal!

Čtrnáct pražských mučedníků  

Čtrnáct pražských mučedníků bylo čtrnáct katolických řeholníků, kteří byli během vpádu pasovských zavražděni pražskou lůzou, která v úterý 15. února 1611 pod vedením Matouše Hovorčovského z Kolivé Hory zaútočila na františkánský klášter při kostele Panny Marie Sněžné a poté jej vyplenila. Beatifikační proces, k němuž byly první kroky podniknuty již v 70. letech 17. století, proběhl v rámci pražské arcidiecéze v letech 1933 až 1944 a po přerušení způsobeném politickou situací byl obnoven v roce 1994. Dne 10. května 2012 schválil papež Benedikt XVI. dekret Kongregace pro blahořečení a svatořečení o jejich mučednictví a 13. října téhož roku došlo v pražské katedrále k jejich blahořečení. 

Svatý František z Assisi  

František z Assisi (vlastním jménem Giovanni Battista Bernardone), zvaný též sv. František Serafinský (c. 5. července 1182 Assisi - 3. října 1226 Assisi) byl mnich, zakladatel žebravého řádu františkánů a mystik. Je známý vedením jednoduchého a přísně asketického života a jako první, u koho se objevila stigmata (Kristovy rány). Bazilika nad jeho hrobem v Assisi a nedaleká kaple Porciunkule patří k nejvýznamnějším křesťanským poutním místům.